· Šlechtický rod sídlící v Čechách, nebo na
Moravě (případně na celém území Českého království)
před i po Bílé hoře
· Rod prokazatelně doposud žijící
·
, and in the Bychowiec Chronicle.[2]
|
|
|
|
DALŠÍ INFORMACE
Počátky rodu se podle Polské národní
legendy datují kolem roku 960
n.l. kdy
byl Skubek povýšen mezi
družiník knížete Ziemomysla. Od
té
doby se uváděl jako rod
Wężyk, který měl své rodové sídlo Wola
Wężykowa. Rozrůstání rodu se
vytvořily nové větve, Kostrowicky,
Osinsky, Vestersky, Borkovsky, Goriansky, Podolsky ... Rod se velmi
rychle rozrostl. Smonk
v podobě hada,
jehož Skubek podle legendy
zabil, se stal rodovým symbolem a později erbem. Na rozdíl od germánské
či tzv.. západoevropské
tradice, kde erb mohl mít v rodě
každý z
bratrů
jiný, měli Poláci až do konce 15 století erb rodový, který
vyjadřoval
pokrevní příbuznost tak jako v skotskou či keltském Irsku. Rod
již počátkem 15 století měl příjmení
vyprofilované a už i
historicky zaznamenáno ... Původ jména Venžík je evidentně prokázán z
polštiny - litevštiny. Jedná se o fonetický přepis čteného slova
Wężyk -
tak, jak ho slyší ti, co neznají správnou výslovnost (tj. cizinci,).
(Pozn.: a = "on", e = "Oen" - čte se
velmi krátce "o" se hltá, y po ž se
čte měkce a středně dlouho), Podle jména
WAZ - Had, čte se Vonž,
Wężyk - z hada, patřící hadu, čte
se Venžík, - patron při tvorbě
Sufix v příjmeních v
polštině. V polštině je jeden had - WAZ a (dva)
hadi už jsou Węży. Asi hovorovým způsobem vzniklo množné
číslo Wężyki. Z
toho zpětně pro jednotné číslo vzniklo
pojmenování Venžík - Wężyk.
Obdobně ve slovenštině jsou koncovkou-ík,-ník,
tvoření slova les -
lesník a pod. Proto později nebylo možné jako u
jiných Polských rodů k
němu přiřadit cizích, bez pokrevní
příbuznosti, pouze podle podobnosti
jména, protože jejich jméno již bylo evidentně vytvorene v dávné době a
je
nezaměnitelné, takže jiné se na něj ani
nepodobaly. Wężyki
jsou tedy
všichni příbuzní a potomci
SKUBEKA!
Původní větev osidlovala míchou, polije a
osina v Krakovská. Rod
patřili mezi Mazovské knížata (ksiac - kniežatko) až
do Horodelskej
unie. Vroce 1410 táhl král Wladyslaw
Jagiello a jeho bratr Vitold -
Veliké Kníže Litevsky do války proti řádu německých rytierovan. V
jejich
osobní družině a hlídá byl i Jan
Wężyk z Dabrowa který tlumočil z
německého jazyka a Mikołaj Wężyk i
Bogufał kuchmistri královský.
Příslušníci rodu byli mezi 47 rody při
založení Velikého knížectví
Půlky-Litevsky, Rzeczipospolitej Obojga Narodowy
2.10. 1413 v
Horodle.
Od této doby jsou
"přísežné" rody Horodelskej unie považovány za nejvyšší
Polskou a Litevskou šlechtu,
jejíž jsou i tzv.. knížecí
(v Polsku a Litvě
se šlechta od té doby
nedělila na hodnosti) rody povinné prokázat úctu. Pouze
přísežné rody mohly volit a
být zvolen Velké Kníže. Venžíci
obsazovali nejvyšší funkce jako
Vévoda Vielopolski, Vévoda
Koniecpolski, Vévoda
Bělská, Zemský soudce, velitel vojsk, Hlavní lovci a
pod. Působily i jako starostové
a kastelán míst VŠCHT, míchy,
Krakov a i. Rodu patřili i hradní sídla
Kowal, Drahimia, Kornik a jiné ...
Potomci z větví Kostrowicky
a Sulkovských se staly Velkým knížetem
Litvy a Ambrozievic zase
Malopolské a České Kníže a Český princ.
Družiníci Goriansky, z královské
družiny doprovázející princeznu Annu,
která se měla vydat za
Uherského krále Ladislava I-Svatého, se staly
významným magnátské rodem
Uherska. Tito vládli jako Bani v Slavonii,
Sriemsku a Mačve. Z obou vzniklých větví
Gorianskych se příslušníci
rodu střídaly uherského
palatina, kde vykonávali faktickou vládu jménem
Krále nad Uherskem více než 100
let. Jejich hlavní sídla byla Devín,
Budín
a Siklós. Patřila jim i Liptovská
župa, Uhrovec a Presburg (Bratislava).
Mezi významné církevní osobnosti
patřil i Jan Venžík, který se stal
Arcibiskupem Hniezdenským a
Prímasom Polským, který po smrti krále
Vladislava vládl pod interegnum
jako de jure Vice Rex, až do zvolení
nového Krále .. Tímto rod dostal výsadu Korunovat
králů Polska, což se také
několikrát stalo a obdržel
i jiné významné výsady. Jak přimět Polský
měl i světskou hodnost
knížete rýše rýmskej. Z rodu bylo více biskupů-
knížat a kněží. No nejen Duchem, ale hlavně
mečem vládli Venžíci. Jiný
Jan Venžík udělil jako
Vévoda Podolský zdrcující porážku Tatarům. Jako
důkaz jejich
statečnosti svědčí fakt, že pět příslušníci rodu
obdrželi
nejvyšší vojenské vyznamenání
Order Virtutti Militery. Toto
vyznamenání je považováno za
jedno ze tří nejhonosnějších vojenských
Řad na světě,
spolu s Victoria Cross a Cross of Glory. Jiný byly
držiteli Radu Bílého orla, zda
Radu sv. Juraje. Venžíci jako významní
velitelé vojsk se prosazovali i
mimo Polsko a Litvu. O
příslušnících
rodu jsou v Polsku několik
Národní legendy popisují jejich hrdinské činy. V
Česku byl Vládík Jiřík
kapitánem Náměšti nad Oslavou, Jan Dionísius
hejtmana Letovic, Jaroš zase
rakouského Hardegu. Patřili
mezi ochránců
pověstné Bible Kralické,
která i díky nim se zachovala dodnes.
Náhrobní kámen Jiřík se
nachází uložen v Králickém kostele. Na
území
dnešního Slovenska se
uvádějí již od roku 1540. Stanislav
Venžík si
kolem roku 1590 vzal za manželku
baronesu Alžbětu pogrania, dceru Barona
Benedikta pogrania de nemes Kurt. Účastnil
se bojů proti Turkům.
Pogrania byl vlastníkem a
kapitánem hradu Vigla a významný proti Turecký
bojovník v hodnosti Zadunají
generála. Své
dcery vydal za
nejstatečnějších
velitelů svého vojska, Stanisavovy Venchika a
Ladislaus Zay de Comore. Stanislav
Venžík později padl v boji proti
Turkům kolem roku 1595 v
bitvě o Nové Zámky. Protože
se sňatkem s
baronesou Alžbětou pogrania
stal zároveň švagrem barona Ladislava Zay,
jeho potomků uchýlily Zayovci k
sobě na hrad Uhrovec, který jim již v té
době patřil (Tímto sňatkem se opět
pokrevně setkávají s větví z Gorian)
No více než o sirotky, se Zay zajímal
hlavně o jejich majetky zejména v nemes
Kurth (Zemianske sady), hrad Vígľaš a zámeček Jaslovské Bohunice, v
jejichž měli jako spoluvlastníci významný podíl. Jakým
způsobem jejich
Zayovci připravili o majetek není zcela známo. Pravděpodobně
ještě jako
majetek sirotků převedli pod svou
správu. Alžběta
se provdala podruhé
za deda posledních sedmihradských knížat, Sebastiána Tököly de
Kecsmárk. Od
té doby další Venžíci působili ve službách Zayovcov. Zde
zastávali významné hospodářské funkce. V roce 1659
jim panovník obnovil
šlechtický stav pro Uhersko a celou Sv.. Říši
Římskou, opět za zásluhy v
boji proti Turkům. V
roce 1675 jsou uvádzní v soupisu šlechty Bratislavské
stolice. No
jak málo majetný rod se neprosadili v žádných významných
funkcích. Výjimkou
je Gašpar Venchik, který působil kolem roku 1845 jako
přísežný přísedící PREŠPORSKÁ stolice.
Sňatkům je rod pokrevně spřízněn s Uherským rody
Zay de Comore,
Balassa de Gyarmat, Pograniy de nemes Kurt, Kohary de Czabrak, Kálnoky de
Kövöszpatak, Dobsa, Pongracz, Vanko, Trebichavský, Babindali, Tököly,
Schura, Kozič, Mlynář, Kušnier.
Po roce 1804 odešli z Uhrovca a usadili
se v Trnavě a jejím okolí. Zde
žijí Venžíci dodnes. Jan
Wenžik byl i příslušníkem
dělostřelecké
brigády v Brně, která sehrála významnou
roli při vzniku samostatného
Československa po skončení první světové
války.
Z jiných zemí kde působili Venžíci je
třeba připomenout významného
Francouzského poeta Guilieme Venzik Kostrowicky - Apolinaire, který byl
zároveň i vnukem Napoleona I. Také
Českého učence a zakladatele
reálného Českého školství Josefa
Wenzika (Wenziga), který byl i
učitelům Žofie Chotková, manželky následníka
Rakousko-Uherského trůnu,
jejichž zavraždili v Sarajevu. Jeho
nejznámějšími
jsou libreta k k
Smetanový operám Libuše, Dalibor a jiné. Po Josefovi
Wenzigovi je v
centru Prahy pojmenována ulice. V
současnosti na internetu je lze najít
Venžíkov po celém
světě. Působí od výpočetního
střediska NASA, přes
ekologů v Amazonském pralese, zda jako lékaři v
Egipto, nebo řídí
obchodní koncern v Nizozemsku či loděnice v Rusku. I Venžíkov
jako
sportovců v mezinárodních soutěžích lze nalézt, zda
studentů univerzit
...
Autor
textu: Ladislav Venžík