VENŽÍK (WĘŻYK) Z OSIN –‘WANCLIK WENCELIK WENZEL WASA’

VENZIK Z OSIN

· Šlechtický rod sídlící v Čechách, nebo na Moravě (případně na celém území Českého království) před i po Bílé hoře

· Rod prokazatelně doposud žijící

·

Jan Długosz compared Medeina with Roman goddess Diana. She was also mentioned by Jan Łasicki,Mikalojus Daukša

, and in the Bychowiec Chronicle.^[2]

DALŠÍ INFORMACE

Traduction (slovaque > tchèque)

DALŠÍ INFORMACE

Počátky rodu se podle Polské národní legendy datují kolem roku 960
n.l. kdy byl Skubek povýšen mezi družiník knížete Ziemomysla. Od
té doby se uváděl jako rod Wężyk, který měl své rodové sídlo Wola
Wężykowa. Rozrůstání rodu se vytvořily nové větve, Kostrowicky,
Osinsky, Vestersky, Borkovsky, Goriansky, Podolsky ... Rod se velmi 
rychle rozrostl. Smonk v podobě hada, jehož Skubek podle legendy
zabil, se stal rodovým symbolem a později erbem. Na rozdíl od germánské 
či tzv.. západoevropské tradice, kde erb mohl mít v rodě každý z
bratrů jiný, měli Poláci až do konce 15 století erb rodový, který
vyjadřoval pokrevní příbuznost tak jako v skotskou či keltském Irsku. Rod 
již počátkem 15 století měl příjmení vyprofilované a už i
historicky zaznamenáno ... Původ jména Venžík je evidentně prokázán z
polštiny - litevštiny. Jedná se o fonetický přepis čteného slova Wężyk -
tak, jak ho slyší ti, co neznají správnou výslovnost (tj. cizinci,).
(Pozn.: a = "on", e = "Oen" - čte se velmi krátce "o" se hltá, y po ž se
čte měkce a středně dlouho), Podle jména WAZ - Had, čte se Vonž,
Wężyk - z hada, patřící hadu, čte se Venžík, - patron při tvorbě
Sufix v příjmeních v polštině. V polštině je jeden had - WAZ a (dva)
hadi už jsou Węży. Asi hovorovým způsobem vzniklo množné číslo Wężyki. Z 
toho zpětně pro jednotné číslo vzniklo pojmenování Venžík - Wężyk.
Obdobně ve slovenštině jsou koncovkou-ík,-ník, tvoření slova les -
lesník a pod. Proto později nebylo možné jako u jiných Polských rodů k
němu přiřadit cizích, bez pokrevní příbuznosti, pouze podle podobnosti
jména, protože jejich jméno již bylo evidentně vytvorene v dávné době a je
nezaměnitelné, takže jiné se na něj ani nepodobaly. Wężyki jsou tedy 
všichni příbuzní a potomci SKUBEKA!
Původní větev osidlovala míchou, polije a osina v Krakovská. Rod 
patřili mezi Mazovské knížata (ksiac - kniežatko) až do Horodelskej
unie. Vroce 1410 táhl král Wladyslaw Jagiello a jeho bratr Vitold -
Veliké Kníže Litevsky do války proti řádu německých rytierovan. V jejich 
osobní družině a hlídá byl i Jan Wężyk z Dabrowa který tlumočil z
německého jazyka a Mikołaj Wężyk i Bogufał kuchmistri královský.
Příslušníci rodu byli mezi 47 rody při založení Velikého knížectví
Půlky-Litevsky, Rzeczipospolitej Obojga Narodowy 2.10. 1413 v Horodle. 
Od této doby jsou "přísežné" rody Horodelskej unie považovány za nejvyšší
Polskou a Litevskou šlechtu, jejíž jsou i tzv.. knížecí (v Polsku a Litvě
se šlechta od té doby nedělila na hodnosti) rody povinné prokázat úctu. Pouze
přísežné rody mohly volit a být zvolen Velké Kníže. Venžíci
obsazovali nejvyšší funkce jako Vévoda Vielopolski, Vévoda
Koniecpolski, Vévoda Bělská, Zemský soudce, velitel vojsk, Hlavní lovci a
pod. Působily i jako starostové a kastelán míst VŠCHT, míchy,
Krakov a i. Rodu patřili i hradní sídla Kowal, Drahimia, Kornik a jiné ...
Potomci z větví Kostrowicky a Sulkovských se staly Velkým knížetem
Litvy a Ambrozievic zase Malopolské a České Kníže a Český princ.
Družiníci Goriansky, z královské družiny doprovázející princeznu Annu,
která se měla vydat za Uherského krále Ladislava I-Svatého, se staly
významným magnátské rodem Uherska. Tito vládli jako Bani v Slavonii,
Sriemsku a Mačve. Z obou vzniklých větví Gorianskych se příslušníci
rodu střídaly uherského palatina, kde vykonávali faktickou vládu jménem
Krále nad Uherskem více než 100 let. Jejich hlavní sídla byla Devín, Budín
a Siklós. Patřila jim i Liptovská župa, Uhrovec a Presburg (Bratislava).
Mezi významné církevní osobnosti patřil i Jan Venžík, který se stal
Arcibiskupem Hniezdenským a Prímasom Polským, který po smrti krále
Vladislava vládl pod interegnum jako de jure Vice Rex, až do zvolení
nového Krále .. Tímto rod dostal výsadu Korunovat králů Polska, což se také
několikrát stalo a obdržel i jiné významné výsady. Jak přimět Polský
měl i světskou hodnost knížete rýše rýmskej. Z rodu bylo více biskupů-
knížat a kněží. No nejen Duchem, ale hlavně mečem vládli Venžíci. Jiný
Jan Venžík udělil jako Vévoda Podolský zdrcující porážku Tatarům. Jako
důkaz jejich statečnosti svědčí fakt, že pět příslušníci rodu obdrželi
nejvyšší vojenské vyznamenání Order Virtutti Militery. Toto
vyznamenání je považováno za jedno ze tří nejhonosnějších vojenských
Řad na světě, spolu s Victoria Cross a Cross of Glory. Jiný byly
držiteli Radu Bílého orla, zda Radu sv. Juraje. Venžíci jako významní
velitelé vojsk se prosazovali i mimo Polsko a Litvu. O příslušnících
rodu jsou v Polsku několik Národní legendy popisují jejich hrdinské činy. V
Česku byl Vládík Jiřík kapitánem Náměšti nad Oslavou, Jan Dionísius
hejtmana Letovic, Jaroš zase rakouského Hardegu. Patřili mezi ochránců
pověstné Bible Kralické, která i díky nim se zachovala dodnes.
Náhrobní kámen Jiřík se nachází uložen v Králickém kostele. Na území
dnešního Slovenska se uvádějí již od roku 1540. Stanislav Venžík si
kolem roku 1590 vzal za manželku baronesu Alžbětu pogrania, dceru Barona
Benedikta pogrania de nemes Kurt. Účastnil se bojů proti Turkům.
Pogrania byl vlastníkem a kapitánem hradu Vigla a významný proti Turecký
bojovník v hodnosti Zadunají generála. Své dcery vydal za
nejstatečnějších velitelů svého vojska, Stanisavovy Venchika a
Ladislaus Zay de Comore. Stanislav Venžík později padl v boji proti
Turkům kolem roku 1595 v bitvě o Nové Zámky. Protože se sňatkem s
baronesou Alžbětou pogrania stal zároveň švagrem barona Ladislava Zay,
jeho potomků uchýlily Zayovci k sobě na hrad Uhrovec, který jim již v té
době patřil (Tímto sňatkem se opět pokrevně setkávají s větví z Gorian)
No více než o sirotky, se Zay zajímal hlavně o jejich majetky zejména v nemes
Kurth (Zemianske sady), hrad Vígľaš a zámeček Jaslovské Bohunice, v
jejichž měli jako spoluvlastníci významný podíl. Jakým způsobem jejich 
Zayovci připravili o majetek není zcela známo. Pravděpodobně ještě jako 
majetek sirotků převedli pod svou správu. Alžběta se provdala podruhé 
za deda posledních sedmihradských knížat, Sebastiána Tököly de
Kecsmárk. Od té doby další Venžíci působili ve službách Zayovcov. Zde 
zastávali významné hospodářské funkce. V roce 1659 jim panovník obnovil 
šlechtický stav pro Uhersko a celou Sv.. Říši Římskou, opět za zásluhy v 
boji proti Turkům. V roce 1675 jsou uvádzní v soupisu šlechty Bratislavské
stolice. No jak málo majetný rod se neprosadili v žádných významných
funkcích. Výjimkou je Gašpar Venchik, který působil kolem roku 1845 jako
přísežný přísedící PREŠPORSKÁ stolice.
Sňatkům je rod pokrevně spřízněn s Uherským rody Zay de Comore,
Balassa de Gyarmat, Pograniy de nemes Kurt, Kohary de Czabrak, Kálnoky de
Kövöszpatak, Dobsa, Pongracz, Vanko, Trebichavský, Babindali, Tököly,
Schura, Kozič, Mlynář, Kušnier.
Po roce 1804 odešli z Uhrovca a usadili se v Trnavě a jejím okolí. Zde 
žijí Venžíci dodnes. Jan Wenžik byl i příslušníkem dělostřelecké
brigády v Brně, která sehrála významnou roli při vzniku samostatného
Československa po skončení první světové války.
Z jiných zemí kde působili Venžíci je třeba připomenout významného
Francouzského poeta Guilieme Venzik Kostrowicky - Apolinaire, který byl
zároveň i vnukem Napoleona I. Také Českého učence a zakladatele 
reálného Českého školství Josefa Wenzika (Wenziga), který byl i
učitelům Žofie Chotková, manželky následníka Rakousko-Uherského trůnu,
jejichž zavraždili v Sarajevu. Jeho nejznámějšími jsou libreta k k
Smetanový operám Libuše, Dalibor a jiné. Po Josefovi Wenzigovi je v 
centru Prahy pojmenována ulice. V současnosti na internetu je lze najít 
Venžíkov po celém světě. Působí od výpočetního střediska NASA, přes
ekologů v Amazonském pralese, zda jako lékaři v Egipto, nebo řídí
obchodní koncern v Nizozemsku či loděnice v Rusku. I Venžíkov jako 
sportovců v mezinárodních soutěžích lze nalézt, zda studentů univerzit
...
Autor textu: Ladislav Venžík